VÁNOCE - Svátky klidu a pokoje?
VÁNOCE
Patří mezi svátky, jejichž tradice zasahuje do dob již dávno minulých. Slaví se takřka po celém světě způsobem, jenž odpovídá zvyklostem příslušné oblasti, podle tamější kultury a s přihlédnutím k náboženskému vyznání. Kdosi jim přiřkl přívlastek svátky klidu, míru a pokoje. Ale je tomu v reálu skutečně tak? Rozeberme si nyní problematiku Vánoc trochu podrobněji.
Ještě než začneme hovořit o kauze Vánoce versus současné lidské společenství, měli bychom pamatovat na skutečnost, že mnoho obyčejů jenž jsou s Vánocemi spojeny, pochází ze starých Pohanských časů. Můžeme říci, že Křesťanství tyto obyčeje absorbovalo a přijalo za své. Zvolilo se pro ně příhodné pojmenování vyjadřující přivlastnění (Christmas). Církev totiž, jak známo, v minulosti přijala řadu rázných opatření na své bezohledné cestě k moci. V rámci nich byla Stará božstva zrušena, prokleta a nahrazena Křesťansko - Římskými, jež však jsou s těmi pohanskými v podstatě identická. Určité rituální prvky byly jednoduše odcizeny a přizpůsobeny křesťanskému modelu, avšak nic z tohoto původního pojetí se nepodařilo vykořenit zcela.
Právě Seveřané, kteří dlouho odolávali christianizaci spolu s dalšími příbuznými národy z důvodu silné vazby na svoji původní víru udržují pohanské tradice dnes ze všech evropských národů asi nejvíce. Tímto berou záležitosti okolo Vánoc trochu jinak, podle jim bližšího Starogermánského způsobu. Uctívají bohy a bytosti známé z Nordicko-germánské mytologie. Některé zvyky se poněkud odlišují od těch Křesťanských, nebo zůstaly podobné, ovšem mohou mít rovněž jiný původ a význam. Tak mnozí Němci nebo Skandinávci neslaví klasické Vánoce na počest narození Pána Ježíše, nýbrž Yule apod. Dárky dětem nepřináší Santa Klaus, ale z tohoto pohledu soudce lidských skutků Heimdal(Saturn).
Pro zajímavost snad ještě dodejme, že Yule (neboli kolo osudu, života, oběhu Slunce) představují pro Germány mimo jiné také Svátek mrtvých a Zimní slunovrat. Dříve se Jule slavili 21.prosince, Křesťané však toto datum posunuli o tři dny dopředu, takže Štědrému dnu připadl 24.Prosinec. Vánoční strom původní víry znamená symbol Yggrasilu (Světový strom), ozdoby na něm visící představují obětiny věnované Bohům. Hostina se koná na počest bohyně Frey a bývá pamatováno také na zemřelé, kteří dostávají potravu jako kdyby byli na živu. Mimochodem u Seveřanů je to v případě Elementárních bytostí (domácích skřítků, hospodáříčků atd.) zcela běžné konání. Tímto gestem vyjadřují nejen víru v další dimenze bytí, ale též úctu k obyvatelům těchto světů.
Vánoce jsou opravdu velmi spirituální záležitostí. Na závěr této úvodní části mám pro Vás jeden malý tip. Zkuste třeba ve sváteční Štědrovečerní den realizovat malou noční procházku do lesa ozářeného světlem Luny. Dost možná zažijete něco mimořádně vzrušujícího, zvláštního, zároveň však třeba i tajuplně děsivého. Nebudete obětí žádných přeludů, protože jste si vědomi skutečnosti, že brána do jiné dimenze se touto dobou více pootvírá…
Vánoce v současnosti.
Vlastním Svátkům Vánočním předchází tzv. předvánoční nákupní horečka. Právě toto velmi náročné období nás přivádí do nejrůznějších obchodů, hypermarketů za účelem nákupu vánočních dárků pro své blízké. A zde nastávají první problémy. Jde totiž o přístup. Jsou mezi námi lidé, kteří tak činí s radostí, potěšením, zavčas a v poklidu. Jiným zase naopak přináší tato činnost značné obtíže. Tací jedinci nákupy odkládají na poslední chvíli, sami pořádně nevědí, co vybírat. Rozpačitě přemýšlí nad tím jak to provést, aby věci které kupují, byly úměrné obsahu jejich peněženek. Když se k tomu všemu přidá nervozita a spěch, důsledky v podobě nejrůznějších potíží jsou pak již jen otázkou času. Z nákupní hysterie nejvíce těží obchodníci, kteří zaznamenávají značné tržby.
Jak to chodí v celém předvánočním čase, víme snad všichni. Nejhorší situace podle mého názoru bývá právě při nákupech. Lidé se tlačí v nekonečných frontách, navzájem do sebe strkají a nadávají si, často velice vulgárním způsobem. Vypjatá, hektická atmosféra doslova podněcuje nevraživost a zvyšuje agresivitu, zvláště u osob k tomu náchylných. Týká se to zejména choleriků, lidí nervově labilních, ale nejhůře se jako vždycky chovají primitivové vybavení sklony k agresivnímu vystupování již od svého narození.
O Vánocích lidé v hojné míře konzumují všelijaké pokrmy živočišného původu, což znamená zabíjení zvířat ve větším počtu než probíhá kdykoliv jindy během celého roku. Tedy utrpení, bolest a smrt. V našem pásmu se toto týká především kaprů jakožto tradičního štědrovečerního chodu. Veřejná prostranství se každoročně před Vánoci mění v jedna velká rybí jatka.
Nyní si položme otázku. Co všechno předchází tomu, než se sladkovodní ryba dostane na talíř? Jakou strastiplnou cestu si musí tito ubozí živočichové vytrpět, si teď pokusme přiblížit. Přestože jsou tyto skutečnosti veskrze známé, jejich znalost nám nikterak nebrání v tom, abychom se nad rybami i dalšími zvířátky slitovali. Tradice a syté žaludky si žádají své.
Pokud tedy vezmeme kapry, tak po té co jsou násilím vytrženi ze svého přirozeného prostředí rybníků, začíná pro ně hotové peklo. Faktem totiž zůstává, že prodejci přes četné veterinární předpisy a navzdory kontrolám stále ještě z valné většiny nadále uchovávají ryby doslova namačkané na malém prostoru v kádích nebo lodnách se špinavou, nedostatečně okysličenou vodou. Tam čekají odřené a hladem zubožené, některé již v agónii na smrt. Ze světa jsou tito ubozí tvorové sprovozováni vskutku barbarským způsobem. Ranou do hlavy, a dokonce bývají někdy porcovány za živa. . Jejich strádání tím končí. A nebo nekončí? Zdalipak si lidé vůbec uvědomují, jakou mírou utrpení této sladkovodní ryby, živočicha s nesmírně citlivým nervovým systémem, je vykoupena jejich štědrovečerní večeře?
Za oběti nenasytných požitkářů ovšem padnou spousty dalších domácích zvířat jako prasata, králíci, drůbež, hovězí dobytek atd. V tomto výčtu bychom mohli pokračovat dále. Na druhou stranu však přibývá vegetariánů, kteří se rozhodli z převážně etických, ale též zdravotních důvodů maso ze svého jídelníčku vyloučit.
Proč se o těchto věcech vůbec zmiňuji? Z jednoduchého důvodu. Skutečnost, že vše souvisí se vším a nic není dílem jakési náhody, shody okolností, či jev, který nemá příčinu, (čímž bývá automaticky zařazen do kategorie nevysvětlitelného nebo nadpřirozeného) bychom měli přijmout jako životní pravdu. Lidé jednají určitým způsobem kterým ve své podstatě roztáčí kolotoč dalších, řekněme důsledných událostí. Akce vždy budí reakci. To jest universální Kosmický zákon, který má navíc ve vztahu vůči naší Vesmírné soustavě dominantní postavení.
Vnímaví lidé mohou pozorovat, že v období okolo Vánoc odchází k celé řadě nepěkných, ba dokonce tragických událostí, a to obvykle ve větší četnosti. Tento fakt potvrzují ti, kdož se zabývají alternativními obory, např. léčitelé, psychotronici atd. Rovněž zde existuje možnost přímého statistického ověření, pokud chceme volit také tuto metodu. Vysvětlení pro tento stav není příliš složité. Podle zmíněného zákona příčin a účinku se v tomto případě jedná o přímý důsledek působení nakumulované destruktivní energie vzniklé negativním myšlením, agresí a utrpením zabíjených zvířat, která usiluje o zpětné projevení ve světě hrubohmotné, neboli fysické reality.
Veškeré negativní emoce jako žal, strach, bolest, stres od všech aktérů tuto energii posilují a nabíjí. Tak umožňují její expanzi. Čím větší vyslaná bolest a negace, tím více síly se tomuto energetickému náboji, nebo jinak egregoru, dostává. O to tvrdší je jeho dopad na fysickou úroveň. Při následném uvolňování záporných sil (reakce) dochází dříve či později k zpětnému zásahu či úderu proti každému, kdo měl na jejich vzniku nějaký podíl. Na tomto principu funguje kupř. černá magie. Zlo se vrací ke svému zdroji, ovšem s ještě daleko větší intenzitou, neboť bylo posíleno a znásobeno vlivem činů dalších zúčastněných osob. Uvedeme-li zmíněné vybíjení zvířat, spíše zločinů. Moudré přísloví praví výstižně: Kdo seje vítr,sklízí bouři.
I takto přichází různé nehody, nemoce, karamboly. Prostě to, čemu nevědomí lidé říkají smůla, nešťastná náhoda apod. Nechtějí uvěřit, že by za tyto stavy mohli být sami zodpovědní právě nesprávným myšlením, stejně jako jednáním. Vždyť zabíjení zvířat pro potravu je přeci z hlediska běžného konzumenta něco naprosto normálního a tedy v pořádku. Ale není.
Mnozí lidé nemají slitování. Nepřipouští, že každé zvíře cítí bolest. A ejhle, ona pak přijde třeba těžká nemoc. Člověk v roli obětního beránka si pak říká. Proč zrovna já? Za co mne Pánbůh trestá? V případě řezníka nebo člověka libujícího si v krutém zacházení z bezbrannými tvory bychom se nemohli divit. Řezník koná svou prací zlo. Dochází k proviňováním se vůči živým bytostem kterým je způsobována bolest a smrt. Podle zmíněného zákona odezva přichází třebas právě ve formě nemoci či nehody.To ale potom opravdu není boží trest. Kdo působil bolest jinému tvoru, poznává utrpení sám na sobě.Vše pro to, aby si dotyčný uvědomil, že něco udělal špatně. Prožití této zkušenosti tříbí jeho Ducha. Je na něm, zdali se poučí a stejné chyby už víc opakovat nebude.
Použil jsem těchto příkladů, ovšem toto se týká všech, co jakkoliv ubližují ostatním. Lhostejno, zda jde o lidi, nebo zvířata. U zvířátek - ušlechtilých stvoření, jimž stále klasickou vědou ovlivnění materialisté upírají duši čímž je degradují na pouhou věc se teď nachvíli pozastavím. Zvířata sice nejsou obdařena racionálním rozumem, netroufnu si jim však upřít jistou dávku inteligence. Mají šestý smysl, vnímají pro nás neviditelnou astrální sféru. K dalším schopnostem zvířat patří umění vycítit hrozící nebezpečí. Zvíře, především pes, dovede člověku pomoct i v nouzi. O zvířatech je známo, že dokonce člověka uzdravují. Zvířecí vědomí náležící kolektivní duši příslušného druhu se nalézá i funguje především na emoční rovině, o čemž nás zvířata jasně přesvědčují na každém kroku. Svojí bezmeznou a bezpodmínečnou láskou, vděčností, věrností, oddaností. Víme, že psi častokrát umírají žalem po té, co ztratí svého pána. Odmítají potravu. Zvířecí matky pláčou, když jim lidští surovci odebírají a zabíjí mláďata, viz např. masakrování tuleňů.
Člověk svým zvířecím bratrům neustále ubližuje. Cítí se bůhví proč být ostatním živočichům nadřazen. Připadá mi, jako kdyby lidé vedli nevyhlášenou válku proti živočišné říši a vlastně celé přírodě vůbec. Jedno jednoduché pravidlo není lidský tvor schopen pochopit a sice, že zabíjení, trýznění a drancování přírodních zdrojů není cesta k dokonalosti, nýbrž do propasti utrpení. Každý však jednou sklidí, co si sám zasel. Přitom vůbec nezáleží na tom, jestli tomu dotyčný věří nebo ne.
Mnoho lidí zpravidla také během Vánoc navštíví alespoň jednu bohoslužbu v kostele. Buď je to ze zvědavosti, podle tradice a nebo aby zde prostě ulevili svému svědomí. Z praktického života víme, že všichni, kdož to myslí s vírou vážně (u nás v republice jde hlavně o katolíky) tak činí více či méně pravidelně, alespoň jednou za týden v Neděli.
Pozastavme se nyní nad tou skupinou obyvatel, kteří víru pouze předstírají a k Pánubohu se obrací až v momentě, když už jim takzvaně teče do bot.
Falešní věřící, budeme-li je takto nazývat, přijdou do chrámu Páně, kde poslouchají kázání kněze nebo jiného duchovního, většinou bez většího zájmu, aniž by něčemu z toho rozuměli, nebo se s tím dokonce ztotožnili tak, jako tomu bývá při víře s přesvědčení. Pouze mechanicky opakují předříkávané litanie, prosí Pána aby jim odpustil všechny hříchy, jichž se během roku nebo života dopustili. Slibují nápravu,činí pokání, projevují lítost. Někteří v tu chvíli snad opravdu upřímně, ti ostatní jen na oko. Když ale svaté místo opustí, rychle na všechny sliby zapomenou. Ve svých špatnostech a zlozvycích pokračují dále, jakoby se nechumelilo. Pomlouvají, lžou, podvádí, atd. Nemají strach z žádného Boha ani jeho trestu, neboť v něj ve skutečnosti vůbec nevěří, či o něm pochybují.
Největší pokrytectví však spočívá na tom, když si člověk myslí, že stačí jednou za čas Bohu blahořečit, přičemž všechny špatné činy jsou mu tímto způsobem okamžitě vymazány jako při nějakém sportovním utkání. Není na to potřeba žádné změny. Vždyť Bůh odpouští všem a bezpodmínečně, myslíme si bláhově. Tak to přece říká církev. Důsledkem zcestného výkladu zůstáváme dále naplněni záští, zlobou, arogancí..
Lidé si musí uvědomit, že negativním myšlením jakožto jednáním jdou především sami proti sobě. Není to žádný Bůh, kdo trestá neposlušné hříšníky. To je mystifikace, kterou do lidského vědomí importovala právě církev. Lidé se trestají sami tím, že nedodržují Stvořitelem stanovené Universální zákony a hlavně pak když konají v rozporu s nimi. Důsledkem toho přichází reakce(odezva) kterou tito nevědomí nazývají podle církve Božím trestem, odplatou.
Bůh nepotřebuje nikoho trestat. Tuto demagogii po staletí rozšiřuje především Římskokatolická církev, aby udržovala lidi v neustálém strachu, poslušnosti a především totální nevědomosti. Doba se již dávno změnila, přesto je však i mezi mladší generací vychovávanou v duchu dogmatického křesťanství možná stále dost takových lidí, kteří raději věří bludům (existence fyzického pekla, atd.) místo toho, aby používali vlastní rozum podpořený studiem vědy, ale také třeba esoterních nauk, které čerpají z tradic sahajících do dávných časů, kdy ještě žádné organizované náboženství jako takové neexistovalo.
Závěrem chci říci, že Vánoce vskutku mohou platit za svátky klidu, míru, pokoje a pouze takovými by měly být! Bohužel, v dnešní době jsou to především svátky bezbřehého konzumu, pyrotechnického hluku, prznění lesů a vraždění zvířat.
Helios