HANDICAPOVANÍ MEZI NÁMI
K napsání tohoto příspěvku mne přivedla jedna reportáž, kterou jsem nedávno viděl v televizi. Byla věnována hluchoslepým lidem. Po jejím shlédnutí jsem začal trochu více přemýšlet o postavení handicapovaných lidí v naší společnosti. Tělesně, či jinak zdravotně postižení to všeobecně nemají nijak jednoduché. Jejich handicap pro ně znamená větší či menší omezení a většinou díky tomu nemohou žít plnohodnotným životem. Podle jeho charakteru jsou buď částečně, nebo úplně odkázání na pomoc od druhých.
Postavení hluchoslepých je zvláště svízelé z hlediska komunikace. Sluch spolu se zrakem jsou klíčovými orgány pro kontakt s okolím. Prostřednictvím těchto smyslových orgánů člověk přijímá široké spektrum informací potřebných ke svému vývoji. Hluchoslepým zůstává pouze čich a hmat jako jediné nástroje, které jim mohou zprostředkovat vjemy. Tito lidé se pro absenci zraku a sluchu prakticky nemohou vůbec učit a rozvíjet svojí osobnost. Asi nikdo z nás si dost dobře nedovedeme představit takovouto existenci.
Proč se vůbec člověk takto narodí? Přiznám se Vám, že zcela úplně to nechápu. Ale vše má jistě nějakou svojí příčinu a my se nyní pojďme pokusit nalézt alespoň trochu uspokojivý výklad, který by dokázal zodpovědět výše položenou otázku.
Jak již mnohý čtenář mých příspěvků určitě zjistil, nejsem žádný ateista, který věří na náhody, a rovněž nesdílím názor církve, že lidský osud jest předurčen Boží vůlí. Tyto postoje jsou pro mne nepřijatelné. Na základě dlouholetého seznamování se s Hermetismem, Metafyzikou, Esoterními naukami a Filozofií Ducha věřím ve vyšší zákonnitosti v podobě Univerzálních Vesmírných zákonů stanovených Stvořitelem tohoto Vesmíru (Universa). Ony fakticky určují osudovost každého člověka, který buďto koná v souladu, nebo v rozporu s nimi, a to se všemi důsledky, jenž z toho pro něj vyplývají. Podle mého názoru nám právě výše uvedené obory nabízí pravdivé, logické, a proto přijatelné vysvětlení toho, jak vůbec funguje Vesmír, proč existujeme a jaké je naše postavení v tomto Vesmíru.
Pokud tedy zohledníme existenci věčného Ducha jakožto pravé podstaty každé lidské bytosti, který přežívá fysickou smrt a uznáme zákon karmy společně s reinkarnací(převtělováním), pak se dá úděl postiženého člověka vysvětlit tím, že dotyčný ve svém předchozím životě zřejmě vykonal něco špatného, někomu nějak ublížil. Podle kamického zákona příčiny a následku v současné fysické existenci (inkarnaci) sklízí důsledky. Zároveň tím dotyčný člověk poznává utrpení, jemuž vystavoval jinou bytost sám na sobě, což by následně mělo vést k vytříbení jeho charakteru.To samé platí pro oběti násilných činů, nehody, nemoce, atd. Jinými slovy, každý si vytváříme podmínky pro budoucí život svým jednáním už v tomto životě. Vliv karmické zátěže, pokud není příliš vysoká, je možné eliminovat změnou myšlení a konání od negativního směrem k pozitivnímu. Také jsem se setkal s názory, že si Lidská bytost volí svůj osud na této Zemi dobrovolně podle toho, jakou zkušenost chce prožít. Toto je však pouze jedna z teorií, kterou samozřejmě nikomu nenutím. Navíc některé hrůzy, co na této Zemi lidé prožívají mi rozum nebere. Prostě se zdráhám uveřit tomu, že by si člověk něco takového vybral dobrovolně. Proto také z valné části tyto teorie zůstávají spíše v rovině spekulací.
Pokud vzmeme postoj okolí vůči handicapovaným, tak to vidím následovně: Člověk, který je duchovně na výši, se nikdy za žádných okolností nebude nad ostatní (ty méně dokonalé lidi) povyšovat. Také nebude nikým zbytečně pohrdat, nebo se někomu vysmívat. Tím spíše, jedná-li se o postižené. Mnozí jedinci prostšího ducha si jaksi neuvědomují, že handicapovaní lidé jsou také lidské bytosti jako my, akorát s tím rozdílem, že si ve svém současném životě nesou trpký úděl, který jim byl dán ať už karmou, nebo vlastní nerozvážností. Je obdivuhodné, s jakou pokorou tak mnohdy postižení činí. Nestěžují si na svůj osud, nikoho z něj neobviňují a nesoudí. Snaží se žít tak, jak jim to možnosti dovolují, smířeni se svým osudem a postavením. Vezměme za příklad třeba osoby, které se důsledkem úrazu či nehody ocitli na vozíku, a podle vyjádření lékařů už nikdy nebudou chodit. Přece to všichni nevzdávají. Bojují jako lvi. Víme, že mnozí tělesně postižení dosahují úctyhodných výkonů v různých sportech, nebo vynikají v jiných oborech. Slepí řídí auto, bezrucí pilotují letadlo, nebo ovládají hru na kytaru pomocí prstů na noze. Tihle lidé mají můj velký obdiv.
Kolikrát si my zdraví stěžujeme, že nemáme to či ono, vyjadřujeme nespokojenost sami se sebou, apod. Nejsme prý dost hezcí, bohatí, úspěšní, atd. V takovém okamžiku bychom si měli vždycky uvědomit, že když jsme po fyzické a duševní stránce v úplném pořádku, máme vlastně všechno potřebné k plnohodnotnému životu. Co by dal třeba takový vozíčkář za to, kdyby mohl chodit, slepý, kdyby se mu navrátil zrak, atd.? Nebo k čemu je člověku majetek a konto, když trpí nevyléčitelnou chorobou?
Z příběhů handicapovaných lidí se někdy dovídáme, že nestojí o soucit, nebo aby je druzí litovali. Těmhle lidem často stačí laskavé slovo, nabídka upřímné pomoci od nás zdravých, třeba když slepec potřebuje přejít na druhou stranu ulice. Bohužel, tito lidé také často bývají terčem různých útoků ze strany asociálních živlů. Jako snadné oběti, které se nemohou bránit bývají fysicky atakováni a okrádáni o pomůcky, bez nichž se neobejdou.Takový hyenismus by měl být velmi tvrdě trestán. Také zastávám názor, že si handicapovaní lidé zaslouží daleko větší pozornost od našeho státu, než jaké se jim momentálně dostává. Vždyť někteří z nich mají tak malé příjmy, že pomalu žijí na hranici bídy. A tak zatímco stát štědře sponzoruje různé parazity a lehkoživky, na tělesně postižené už v potřebné míře peněz jaksi nezbývá, což je přinejmenším velkou ostudou.
Helios